Pár slov o mně

Vše se začalo v třebíčské porodnici v čase ryb a roce hada, v neměnném období hluboké normalizace, křikem, univerzálním projevem nevole nad momentální změnou stavu. Od té doby docházelo už jen k dílčím proměnám nevalného významu. Namátkou vzpomeňme neštovice, otřes mozku, maturitu a promoci.

Cítím potřebu spíš se rozepsat o lidech, kteří se mi stali vzory a hlavně svědomím let budoucích.

Na prvním místě bývají matky, jsouce nevyvratitelnými vinicemi naší existence, i v mém případě je tomu nejinak. Maminka mne učila lásce k přírodě, síle bylin a porozumění slovu. Druhé místo v pořadí, neméně důležité, bývá v režii otců, a tak kupříkladu dobře vím, že nic není snadné, i když by klidně mohlo být.

Výraznými mužskými vzory mi byli matčin otec a jeho bratr, chlapi pevných zásad, vynalézaví a tvůrčí pánové s dušemi kluků dávno zašlých časů. Jako malinkatý chlapec s okousanou pastelkou v ústech, sedával jsem u malířského stojanu mého dědečka a vdechoval terpentýn, dodnes si živě pamatuji, kterak se mísila olejnatá vůně štětci právě otevřené brázdy s aromatickými lákadly babiččiny kuchyně. Často jsem se pak s prsty ulepenými od povidel sápal pro změnu po křídlech perleťových andělů na mandolíně italského typu a toužil na ni umět hrát, tak jako děda. Byl to právě on, kdo on mi udělal první prak, ale také dal první skutečný úkol a šel si po svém, abych se s tím mohl poprat. Byl to právě on, kdo ani lety neztratil lesku v mých očích.

Ten druhý, strýc, v práci mistr čalouník, doma dřevorubec, stopař, strážce lesní moudrosti a zanícený sportovec, stal se mi svátečním potěšení, oč vzácnější jsme si byli, o to důležitější byly chvíle s ním.

Kromě rodiny, podepsali se na mně i hrdinové mediální, a to zvláště v letech mého "obrůstání teletinou" (rozumějme řídký chlup na patřičné lokaci, tvořící výraz mladíka, čerstvého nechlapce). Prvním byl Arnold Schwarzenegger a jeho cílevědomá cesta vpřed, i rozhodl jsem se v nešťastném roce třináctých narozenin, v euforii sametových změn, skoncovat s mírně podvyživenou postavou, obalit se svaly a stát se úspěšným kulturistou. Svaly už jsou dávnou minulostí a ukazovat už se sotva budu, ovšem láska ke kulturistice a úcta k lidem pevné vůle už mi zůstaly. Druhým mužem, na první pohled zcela odlišným, byl Karel Kryl, s nímž jsem i navázal kontakt. Dokázal se poprat se životem, nenechal se odradit svými nedostatky, zato využil patřičně talentu. To mi imponovalo. Slovy vládl nad mnohé, i stal se mi obrovským vzorem.

Mám daleko do srovnávání se s kýmkoliv se zde zmiňovaných osobností: mého dědečka a učitele nevyjímaje. Jsem, jaký jsem a z části za to mohou oni, nic víc a za to se jim klaním a děkuji.